Cituji z článku na iDnes.cz.
S nástupem sociálního státu se toto pouto přetrhalo – proč by měl rodič investovat čas do dítěte, když mu penzi zajistí „stát“? A proč by se mělo dítě starat o starého rodiče, když mu „stát“, nikoli rodič, zaplatil školy? Ruku v ruce s tím samozřejmě šel rozpad rodiny, stupínky tradičního hodnotového žebříku pod tíhou sociálního státu praskly.“
Skoro „ošklivá slova“, ale neslyším či nečtu ej poprvé. Skoro každý dobrý úmysl je cesta do pekel, tedy návrh Otto Bismarka v Německu na sociální pojištění a důchody. Byl to jeho volební program a lidem se líbil a volili ho. Dříve lidé nežili tak dlouho, tedy pracovali většinu až do smrti či se o ne starali jejich děti, kterým předali majetek s dnešního pohledu „s věcným břemenem“, tedy že se o ně budou ve stáří starat. Ale přechodem na průmyslovou výrobu docházelo k přesunu lidé do měst a rodinné vazby se začaly trhat. A státní důchody rodinné vazby dorazily. Lidé začali říkat, co dnes často slyšíme: „kde bych já mohl ušetřit ze své nízké mzdy něco pro rodiče, kde bych já mohl našetřit něco pro sebe na stáří“. Ale ušetřit či spořit něco se dá vždycky, ale když aktuální „potřeba“ je tak lákavá…
Zabíjí státní důchody rodinné vazby? Rodinné vazby také zabíjí vysoké procento rozvodů, lidé se rozvádějí kvůli kdejaké prkotině, a pak natahují ruku ke státu: „jsem potřebná, potřebný“. Co kdyby si rodiny odkládali peníze na případné výdaje po rozvodu?
(Navštíveno 27×, 1 návštěv(a,y) dnes)
Leave a Reply