Při stanovení věkové hranice odchodu důchodu se uvažuje špatně. Věková hranice se má stanovit tak, že člověk již není schopen vykonávat nějakou práci, že tedy potřebuje státní pomoc. Do důchodu tak může jít člověk třeba ve 30 letech, je schopný, vydělá si nějaké peníze, je třeba i z práce unavený, rozhodně se již dále nepracovat a žít z těch peněz. Dříve šlo žít z úroků na vkladech, dnes jde možná žít z výnosů různých fondů či z dividend akcií. Nemusí to být horentní částky, lidé umí žít skromně a největší náklady jsou pak u něj státní daně. Někoho baví rybaření, tak chodí na ryby a svět mamonu je mu „ukraden“ a jeho náklady jsou pouze na roční povolenku. Někdo zase něco sbírá, někdo něco tvoří z různých materiálů a občas i něco prodá a tím získává další peníze.
Lidé si tedy musí uvědomit, že si na svůj důchod musí šetřit, aby překlenuli dobu mezi svým zvoleným odchodem do důchodu a mezi začátkem státního důchodu. Samozřejmě by tak bylo nejlepší nechat důchod na rozhodnutí lidí a nechtít po nich povinné platby tzv. „sociálního pojištění“, jako to mají na Novém Zélandu s dobrovolným zdravotním pojištěním. A samozřejmě nenechat nikoho umřít hlady, dá se to zařídit školními či jinými jídelnami, kde by si mohli chudí dát něco k jídlu na státní účet.
Tedy politici tradičně řeší problémy, které s povinnými platbami na důchod způsobili.
(Navštíveno 17×, 1 návštěv(a,y) dnes)
Leave a Reply