Že státní dluhy není nutné platit, tvrdil každý komunistický „revolucionář“ a každá nová vláda, dnes to tvrdí s oblibou socialisté. Největším „likvidátorem“ státních dluhů byly války a revoluce, kdy mezi jiným i padly peníze a nastoupila úplně jiná vláda a ta se od minulé vlády distancovala a vydala své peníze. Lidé se mohli bránit vlastnictvím zahraniční měny, což vlády tvrdě potlačují a nutí lidem své vydané a skoro bezcenné peníze. Mít doma pár dolarů či marek (své by mohla říci zpěvačka Pilarová), byl za komunistů těžký zločin a rozvracení komunistického hospodářství.
Dnes již dlouho žádná válka nebyla a tak každá vláda před sebou tlačí káru s dřívějším dluhem. Protože žádná vláda nechce být ta špatná vláda, která nutí občany k úsporám, ti by jí příště nezvolili a okolní vlády to také nedělají, tak vlády nešetří, staré dluhy platí novými dluhopisy. A na tu káru přidávají další a další dluhy (má to i svůj ekonomický pojem, patrně roll-over) a dnešní krize je výsledek toho, že ta kára je již tak těžká, že jí lidé neutáhnout. V reálu to znamená, že vlády již nejsou schopny platit ani úroky z těch dluhů, natož dluhy splácet.
Jedno řešení bylo ještě donedávna v inflaci, cena peněz klesne na polovinu, vláda tím zdánlivě ožebračí občany, ale ve skutečnosti občané platí „úředně“ svůj státní dluh. Tedy inflace je placení státního dluhu, platí ho obvykle ti, co ho nezpůsobili a ti, co mají peníze. A pokud mají bohatí majetek, který inflace nepostihne, ve známkách, obrazech, drahokamech, zlatu, domech, to je vše určitě stabilnější než peníze a inflace to tak nepostihne. Proto po roce 1948 komunisté zabavovali bohatým nejprve peníze, mohli jste si vyměnit při měnové reformě za nové komunistické peníze pouze minimální množství peněz, zbytek se měnil v takovém poměru, že jste za ně v podstatě nic nedostali. Pak bohatým nařídili odevzdat i zlato a jiné cenné věc a začali domovní prohlídky. Trestné bylo i vlastnictví peněz v zahraničí. Komunisté se chovali ke svým občanům po roce 1948 jako k sudetským Němcům v roce 1945, vyhnali je z bytu s minimem majetku a přitom jim zabavili, co se dalo a tomu všemu říkali znárodnění.
Stejné řešení by bylo ve zvýšení daní, což nyní chce předseda vlády Nečas.
Problém je v tom, že máme společnou měnu, otevřené hranice a platnou a hlavně soudně vymahatelnou ústavu (za komunistů ústava byla také, ale její dodržování nebylo možné si soudně vymoci).
Vláda s dluhy nemůže vyvolat inflaci, tedy buď by musela být inflace ve všech zemích, kde se platí eurem, nebo země typu Řecko budou muset přejít zpět na svou měnu, jinak se z dluhů nevyhrabou. A proč by měli krizi nést třeba Němci, kteří se na krizi připravili („neprožrali“ budoucnost) a nyní jí zvládají daleko lépe než jiné země.
Otevřené hranice dovolují občanům nakupovat v zahraničí, tedy zvýšení daní zvýší tržby a výběr daně pouze v sousední zemi, kam občané začnou jezdit nakupovat či se tam prostě přestěhují a tím se výběr daní ještě sníží.
A ústava brání zabavování majetku.
Co dál? Mít dnes peníze je riziko, je potřeba investovat. Ale jak uchovat peníze, když státy dávají daně i na dědictví, zvyšují daně z nemovitostí a lidé je musí prodávat, na daně nemají. Prostě jak něco máte, stát to zkouší zdanit. A tak začíná, jako za komunistů, lidi kriminalizovat. Pokud totiž chcete něco odkázat, darovat dětem, vnoučatům, musíte to před státem zatajit, jinak se časem i dědictví rozplyne v daních. A již děláte z potomků potenciální „kriminálníky“.
Leave a Reply